Trenérská dilemata

Dovolte mi, prosím, jedno trenérské zamyšlení, dilema, které v sobě řeším roky a roky. Odpověď možná zčásti znám – nicméně mi nedá tuto otázku v sobě prohlubovat, je jaksi nehotová a možná nastal čas, některé své závěry sdílet, pro případná další zamyšlení.

Již v knize jsem psal stať o tom, jak jsem spadl na dno a pak se hrabal zpět přes různá poznání a získával nový vztah k běhu. Ve stejnou chvíli odešla i těžká období v běhání, vše šlo přirozeně a když přišla překážka, věděl jsem, že je to k mému dobru.

Podívejme se ale na problém z jiného úhlu-z pohledu trenéra. Co by mělo být hlavním cílem trenéra? Zvyšování výkonnosti svěřence? Je to hlavní cíl?

Zdá se že ano, trenér přeci trénuje svěřence proto, aby ten měl vyšší výkonnost, jenže…je to správný cíl? Ve chvíli, kdy se dá na první místo výkonnost, člověk začne okamžitě přemýšlet v intencích, jak výkonnost zvýšit, trenér vidí nějaký potenciál, talent, psychickou kondici, způsob myšlení, ochotu pracovat a podřídit se atd.

A v tom je zakopaný pes.

Můžeme vychovávat stroje na výkon nebo na to můžeme jít jinou cestou-často delší a možná bolestivější. Cestou poznání sebe sama a práci na propojování vnitřního stavu, vnitřního vnímání reality s myšlením a úkony se svým tělem nasměrované ke zvyšování výkonnosti.

Není jedno, zda vezmeme dril těla, a na něj nabalíme práci s vnitřním prostorem, protože pak se zavřeme do pouhé práce s tělem a psychikou. Přitom psychika je odrazem stavu vnitřního prostoru a tedy možnosti, co s psychikou udělat, jsou v tomto případě relativně malé a v podstatě se omezují na potlačení negativních nastavení, než že by práce na psychice v rámci „technik“ psychologie, byla schopna vyřešit problém.

Je to podobné jako v naší západní medicíně – základem je vždy náprava situace manipulací s organismem a chemickými procesy nebo invazivní (většinou chirurgickou) nápravou vzniklého problému. To je určitě dobře, ale je to stav, kdy se opravdové řešení pouze odkládá, a je velmi pravděpodobné, že se v budoucnu objeví problém znovu, jen se jinak propaguje. Důvod je neřešení primární příčiny. Ale vraťme se k původnímu zamyšlení.


Měl by trenér podřídit vše směrem k rozvoji výkonnosti, vše tomu podřídit, nebo by se měl snažit vychovávat svěřence tak, aby z něj byl energeticky silný jedinec. Který by dokázal tuto energii podržet po celý svůj život. Není možné si nevšimnout, že mnoho vrcholových sportovců končí na antidepresivech a znechucení životem.

Co myslím tím energeticky silný? Když se podíváme na přirozené talenty-ty nejlepší. Lehce si nabydou jakousi ideu svého sportu a tu přirozeně rozvíjejí. Proč tomu tak je? Někdo si s tím hraje a je nejlepší a někdo se k tomu hrabe a hrabe se na sílu, a i když se na konec dohrabe ke skvělým výkonům, nelze si nevšimnout jakési křeče .

Myslím, že odpověď je jasná a už jsem ji mnohokrát naznačil. Jde o to, aby sportovec uměl tvořit svůj výkon!

Z čeho jde tato energie tvorby? Jednoznačně z ducha. Náš duch je odpovědný za tvorbu a za energie, které do své tvorby dá. Lze sportovce naladit na skvělý výkon, když jsme vydrilovali pouze tělo (a rozum, jež je součástí těla), ale tvorba nešla z nitra sportovce?

Lze, ale velmi omezeně. Můžeme potlačit negativní působení, když je špatně nastavený, a to díky psychologii, ale nemůžeme případné pozitivní změny jen tak přidat k výkonnosti. Protože jakmile se již sama výkonnost netvoří z ducha, ale sportovec nechává tvořit svého trenéra, pak je již určitým otrokem sám o sobě a není svobodný.


Chci říci, že duch, jeho stav, jeho tvorba- by měla být primární vůči výkonnosti a ne naopak. Z toho ale vyplývá, že trenér by měl v prvních fázích dbát na rozvoj ducha, měl by se věnovat nápravě chyb v této oblasti a zpočátku výkonnost moc neřešit. To je můj názor. V podstatě základem trenérské práce je snaha o zlepšení nejslabšího článku výkonnosti. Pokud je problém v psychice, tak si myslím, že by mělo trenérovi blikat oranžové světlo a rozklíčovat, o co jde, protože jinak je téměř jistota, že svěřenec se na svého trenéra podvědomě naladí a začne využívat jeho zdroje a tím i bude následovat pouze jeho tvorbu-stane se tak jakýmsi upírem, který se možná dočká medailí, ale to bude tak vše.


Duch je vždy odpovědný za tvorbu budoucnosti, jeho energie jsou primární v toku času, ale pokud je duch zalitý ve své výjimečnosti nebo ve chtění, které si barví budoucnost v jakési výjimečnosti, je problém na světě. Duch s velkou zásobou energie(který se vyskytuje často u mladých sportovců) a tímto postižením může dokázat velmi rychle rozvíjet svůj výkon, ale má to své omezení do té doby, než si sám uzavře přívod energie přetvařováním, vztekem z nespravedlnosti, odsuzováním, závistí atd.

To jsou energie, které odpojí sportovce od zdroje tvorby. Mladí lidé díky své zásobě energie mohou pak roky a roky využívat vysoký potenciál svého ducha až do doby, kdy jim klesne celková energie a v tu chvíli se jim hroutí svět a začíná koloběh pádu, který často končí na lécích, na alkoholu, přejídáním apod.


A já se ptám, proč začne energie ducha klesat? Energie ducha není poplatná stárnutí těla, pro ducha platí jiné zákony, než jsou ty, které platí o našich tělech…tak proč schopnost tvorby klesá a dostavují se deprese, melancholie, výčitky, pocity smutku a agrese? Na vině je pouhý pokles energie, který duch má k dispozici, ale proč ho již nemá, když jiní ho mají třeba i v 80letech?

Myslím si, že odpověď rámcově znám. V životě a samozřejmě i ve sportu na nás útočí různé věci. Události, výroky, vnímání reality nějakým způsobem a vytváření našich reakcí na tyto podněty. Náš mozek funguje tak, že si ukládá data z našeho života, a to nás chrání. Získáváme tzv. zkušenosti. Když motorkář v zatáčce uklouzne na písku a dostane smyk, tak příště až se bude blížit k zatáčce, bude uvažovat, zda tam není písek. Tyto zkušenosti nás mají tedy chránit a zjednodušovat naši orientaci.

Problém je ten, že mozek se vždy v každé situaci snaží najít něco podobného v minulosti, dát všemu jakousi škatulku a podle toho pak chce řídit naše myšlení a chování. Proč to ale tak často selhává? Proč nás tento rozměr někdy dokáže v praktických věcech ochránit nebo pomoci, ale v zásadních často selhává?


Je to jednoduché. Všechny události, změny, směřování se musí nejprve procítit. To je zcela zásadní věc. City jsou odrazem naší duše, která jediná má neomezený přístup k energii a je tedy i zdrojem energie pro ducha. Je to důvod, proč nabádám roky své svěřence, aby se naladili svými pocity na trénink, na sebe sama, na to, co vlastně od jednotlivého tréninku, závodu nebo sportování obecně, chtějí.

Pocity se ladí buď z citu nebo z emocí. Z emocí můžete hrát chvilku hru, že si vyvoláváte neustále ty pozitivní, ale tady vše jednou končí, tento přístup má velmi omezenou platnost…tedy jedině pocity vycházející z citu jsou ty pravé, přestože ukazují do všech stran a člověk se nemusí neustále vznášet na obláčkách.

Život vycházející z citů dává člověku jasný směr, který ve výsledku vede k vnitřním změnám a v důsledku také k přirozené kontrole svých emocí, které stojí za většinou lidských pádů, pokud svůj cíl neznají-což se týká i sportu samozřejmě.

Chceme někam dojít, chceme něco být, chceme uznání…chceme, chceme, chceme…

Naše chtění je přirozená věc. Chtění, které ale nemá pod kontrolou duše, je past na myši. A schopnost prociťovat situace, lidi, a i své chtění, je projev intuice, o které jsem již mnohokrát psal. City a pocity jsou vodítko a jsou primární k tomu, kam se vyvíjíme. Pokud chce sportovec využívat svůj sport pro rozvoj, a ne pouze pro výkon či medaili, musí začít odsud. A vracím se k původní otázce!

Měl by trenér toto ignorovat a nacpat do lidí tréninky, dostat je za každou cenu na vlnu, kde prostě předvedou výkon, nebo by měli rozvíjet osobnost, vnímání lidí, charakter a přirozenou tvorbu výkonu? Byť je to složitější a bolestivější proces? Protože pak je potřeba nechat svěřence občas také padnout na ústa, na dno (kde se dobré výkony nepředvádí), protože často až člověk na dně je ochotný uznat či se zabývat primární příčinou pádu.


Pouhé vysvětlování někdy nestačí, pouhé vysvětlování je voda stékající po těle, která nikdy neomyje to, co je uvnitř. Člověk musí pochopit a dojít k pochopení, což ale někdy znamená padnout a následně také vstát.

Měl by tedy trenér svěřence za každou cenu držet nad vodou, aby hlavně podal výkon? Pojďme dál po linii tvorby. Umíme procítit situaci, člověka, trénink, závod. Získaný pocit ve vás vyvolá myšlenku. Co s ní nyní? Podržte ji!!! Podržte tuto myšlenku a nechte ji pracovat, nabalovat, co se vám pocitem nelíbí očistěte, odmítněte a nechejte ji docvaknout. Ona se k vám vrátí s novým potenciálem.

Na tuto myšlenku podpořenou energií pocitu pak nabalte své jednání. Občas bude takové jednání lidsky nevýhodné a rozumově skoro bych řekl nepřijatelné, občas vás postaví někam, kde byste ani být nechtěli, ale věřte, že tyto situace vás rozvíjejí. Díky nim si uvědomíte spoustu věcí, možná myšlenku přijmete, možná ji odmítnete-jenže i odmítnutí myšlenky, jež se k vám vrací je cesta ke zlepšení. I odmítnutí myšlenky, která neprojde sítem citu člověka rozvíjí.

Myšlenky pak mohou pomáhat zlepšovat charakter, protože pokud chcete mít klidný vnitřní prostor, odkud vidíte svět jinýma očima, pak jedině práce na charakteru vás může vysvobodit od pachuti pachtění se za něčím, co vaše duše nechce.

Jakmile si tedy projde sportovec jakýmsi očistcem a začne chápat ve vší podstatě způsob fungování naší bytosti, začne i zcela přirozeně tvořit svůj výkon. Takový svěřenec ať skončí jeho kariéra jakkoliv, půjde svým sportováním i dalším životem s nějakou vizí a schopností dál tvořit, protože energie bude mít stále dost, nevyčerpal ji (respektive nezavřel přívod energie) na pouhé chtění medailí a výkonů.


Podívejme se nyní na situaci, kdy nedokážeme nic před tím, než něco uděláme- včetně závěru z věci- procítit. Přijde nejdříve vlna emoce. Emoce je energie, která rozum dostává do úzkých a čím větší je emoce, tím méně chápeme, co se opravdu děje, a to se týká dokonce i pozitivních emocí. Analýza se stává tzv. emoční a za takovou analýzou přichází vždy strach-ze ztráty jistot.

My máme rádi pozitivní emoce a vyhledáváme je. Proto se neustále sápeme po zážitcích, po pocitu-nyní se mám dobře. A emoční sportovec? Ten chce emoce spojené s obdivem ostatních lidí a vše, co k tomu patří. Proto si tolik sportovců hraje na štěstí a dělají si image, pozitivní emoce totiž přináší vlnu energie. Problém je ale v tom, že tato energie je tak trochu uloupená – je to energie dočasného, a především omezeného trvání. Proto takový sportovec chce znovu a znovu zažívat tyto emoce, a to jej žene do tvrdšího a tvrdšího tréninku, nesmlouvavého působení rozumu a ega. A toto jej žene také k neustálým akcím směřovaným k obdivu od druhých lidí.


Důvod je tedy ten, že pokud místo procítění přijde nejdříve emoce a za ní myšlenka, tato myšlenka je vždy chybná, takže i kdybyste ji dokázali podržet v prostoru, nabalí se vám na ni nános bludných závěrů, které nedokážete díky emočnímu stavu filtrovat a člověku začne mimo jiné klesat přirozená inteligence, horečnatě z hlavy vybírá zkušenosti, uložená data a dělá to ve změti naučených algoritmů.

Výsledkem jsou chybné závěry a kroky. Sportovec nedokáže již řídit svůj život a může být čím dál více závislý na svém trenérovi. Přestože to může nějaký čas fungovat díky „světlým“ cílům, postaveným před sportovce (což dočasně energii přinese) na konec dojde k frustraci, poklesu energie a ukončení kariéry – často pak přichází smutek a zmar. Není na co navázat…hledání pozitivních emocí se přesune na úroveň těla, pouhého „zvířecího“ rozumu, který zná pouze instinkt sebezáchovy a instinkt zachování rodu.

Snaha o zachování energie pomocí instinktů (což je ve výsledku život bez lásky a nástup agrese, která se v závěru obrátí proti svému původci)) pak s sebou přináší nejdříve probuzení emočního ducha-tedy budování kariéry, snaha o vydělání co nejvíce peněz apod. Když to přestane fungovat, nezbude nic jiného, než odsud přejít na úroveň těla, kde jde o zážitky-sex bez lásky, honba za zážitky a libé pocity těla, pak přicházejí léky na psychiku, na spaní, alkohol, drogy a také myšlenky na sebevraždu.


Sport je součástí života a má nás vést určitým směrem a má nás vychovávat. Jakmile jej použijeme pouze pro svoje zviditelnění, pro svůj pocit nadřazenosti, pak jsme na cestě do pekla. A já mám za to, že trenéři by měli toto vědět a měli by v první řadě vychovávat lidi k vnímání svého počínání z vnitřku, aby pochopili, proč chtění dělat sport vůbec v tom kterém člověku vzniklo, a kam se tato cesta má ubírat.

Osa cit-pocit-myšlenka-čin je trvale plodná, přestože může být náročná. Osa emoce-myšlenka-čin je cesta dolů, cesta ke zkáze a můžete se na té cestě stát třeba mistry světa.

Zdravý přístup ke sportu a poznávání sebe sama i přes chyby, přešlapy, je, podle mého názoru, správnou cestou. Pak tyto chyby, tato zdržení na cestě budování výkonnosti, jsou prima a nejde o negativní zdržení.


Jaký by možná mohl být cíl spolupráce? Sportovec by měl být vybaven skvělým nadhledem, který vychází z vnitřního prostoru, schopnosti procitovat, dále úsměvem nad vším, čeho dosáhl včetně snění o tom, co by dosáhnout mohl. Měl by být vybaven úctou k soupeřům, k lidem, kteří mu pomáhají, ale i k těm, které potkal a kteří mu třeba i svým emočním útokem pomohli pochopit, kudy jít nechtějí.


Trenér by měl být, podle mého názoru, především mentor. Měl by umět vést svého svěřence, ale postupně by svěřenec měl převzít stále větší a větší množství rozhodnutí, kudy se v tréninku dát, kde a jak běžet, jakým způsobem se pohybovat v poli běžců, jak výkon tvořit atd. Snahou by mělo být vytvořit zcela samostatného sportovce, který pak od určité chvíle má trenéra na konzultace, pokud se budeme bavit o opravdovém mistrovství, ke kterému sportovec dospěje.


 

Aktuality

 

Vydané články

Archiv

Hledat podle štítků:

Sledujte nás:

  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square