Proč běhat? Protože to miluješ!

Dnes načnu téma, které se zdá být nedůležité, přesto si myslím, že předurčuje to, jak vnímáme sebe i svoji roli ve sportu tak i v životě. Zúžím tento pohled na náš krásný sport. Proč vlastně běháme? Co si od toho slibujeme? Kam si myslíme, že náš běhání dovede? Co nám dá a co vezme?

Většina lidí, kteří mě s tréninkem osloví, se chce zlepšit. Někdo třeba pořádně neví, jakou trať by si měl vybrat, kam až by se mohl dostat, co mu to přinese. Mnozí již mají nějakou zkušenost, nějakou výkonnost, jiní začínají skoro od nuly. Všichni ale vědí, že chtějí jít nahoru s výkonností, což je ve sportu přirozené. Ale ještě něco mají všichni společného: Čekají od běhání, že jim něco přinese.


Mentální síla jako znak géniů

Když jsem před více než dvaceti lety procházel jako běžec velkou krizí, uvědomil jsem si, že nic, co se děje, není náhoda a že běhání je pouhým prostředkem na mentální a psychické úrovni, jež nás má někam dovézt, někam nás posunout.


V tom je ten základní vtip. Kdybych položil otázku, jak má vypadat budoucí šampion na 10 000 m, většina trenérů začne házet nějaké základní parametry - vysoké VO2max, poměr rychlých a pomalých svalových vláken, silnou vůli, pracovitost, zdraví… To je samozřejmě pravda, ale osobně jsem přesvědčen, že základním hýbatelem je mentální koncept daného člověka.


Mentální síla je naprosto tvůrčím hybatelem. Jsem dokonce přesvědčený, že organismus se této síle přizpůsobuje v toku času, nicméně budoucí šampion již má tuto sílu od narození nastavenou takovým směrem, že se jeho tělo formuje samo a nepotřebuje k tomu primárně ani zděděné geny.


Když budoucí klavírní virtuóz zahraje ve třech letech na klavír těžký part, aniž by znal noty, řekneme: „To je geniální talent.“ Jenže kde se takový talent bere? Samozřejmě tam kde se tvoří. Tvoří se v duchu, přičemž duch je navázán na mentální schopnosti a ty poté uvolní nějaký pocit z činnosti. A pocit je pro změnu navázán na duši. Naše duše tedy zásobí ducha citem pro danou věc. Z toho vyplývá, že geniální tvorba vzniká ve spolupráci duše a ducha.


Vím, že se tato teorie nebude mnoha lidem líbit, ale pokud chceme poodhalit, kde se v nás bere nutkání běhat, závodit, dát si těžký běžecký cíl apod., pak musíme pochopit, že nevystačíme s pouhým pochopením svého těla, přestože i to je velmi důležité.


Milovat běh bez ohledu na výsledky

Vraťme se tedy k původní otázce. Proplouváme životem a věci se nám daří nebo nedaří. Pak nám přijde do cesty běžecký sport. Ať už jsme ho objevili v dospělost, nebo jsme k němu měli vztah od malička, není to náhoda. Běhání nám má většinou pomoci se směřováním v životě, a to je zcela zásadní. A na tom, jak tuto skutečnost pochopíme a uchopíme, závisí i to, zda nás běhání bude bavit, budeme z něj mít radost, nebo nám přinese jen trápení.


Běháš kvůli hubnutí? Pak bude tvůj pocit z běhání a tréninku záviset na tom, zda se ti daří nebo nedaří zhubnout. Toužíš dosáhnout nějaké výkonnostní úrovně a očekáváš, že se ti pak dostane nějakého uznání? Pak se tvůj pocit ze závodů a tréninků bude odvíjet od toho, jak budeš úspěšný. Takto bych mohl pokračovat donekonečna, ale myslím, že víš, o co mi jde:

Pokud chcete, aby vám běhání pomohlo v životě, musíš milovat tuto činnost samu o sobě, bez ohledu na výsledky a mínění druhých o tobě. Ale to ještě není všechno. Musíš být schopen se bez špatného pocitu se této činnosti vzdát, kdykoliv bude třeba. Máme tady tedy zároveň lásku k běhání a také nelpění na svojí účasti na ní. Jedině tak ti běh přinese přinese opravdovou radost.


Výhra není cesta ke štěstí

Lidé mají často pocit, že když někdo dosáhne nějaké mety, třeba vyhraje olympiádu, tak bude šťastný a vše má zajištěno. Jenže to není pravda ani z letadla. Ať sázím květiny, hraji na housle nebo běhám, základem musí být radost z této činnosti. A nejen to - když mi kvítky zmrznou, zlomím si prst nebo se mi nepovede dosáhnout jiného vytyčeného cíle, nesmí to pro mě být problém.


Pokud máš jiný důvod k běhání, máš problém, který budete muset dříve nebo později řešit. Znám například účastníka olympiády, který se i po spoustě let cítí nedoceněný a dotčený, že není o něj jako o olympionika postaráno.


To, co nás dostává na dno, je strach. Snaha dosáhnout pomocí běhání nějakých vedlejších cílů často mentálně slabší jedince semele už v okamžiku, když se o svůj cíl pokoušejí. Zavalí je totiž strach z toho, že to nedokáží, a jejich cesta se jim drolí nezdařenými tréninky či závody. Ti, co jsou mentálně a psychicky silní, sice dojdou až na vrchol, jenže pak dostanou strach, že přijdou o vymoženosti, které jim tento vrchol přislíbil - například slávu, uznání, peníze či cokoliv jiného.


A co nastává pak? Špatný pocit a vnitřní agrese zasahující do nitra nás samých. Strach nás většinou donutí zkoušet tuto cestu znovu a znovu, ale ona je přitom již zavřená. Jedině změnou svého myšlení, svých myšlenkových algoritmů, změnou vnímání svého působení mezi běžci v rámci tréninků a výkonů můžeme dosáhnout stability a dobrých pocitů ze sebe a své činnosti.

Když je vše, jak má být

V roce 2006 jsem se pokoušel o splnění limitu na ME. Nejdříve jsem zaostal za limitem o 48sekund při maratonu v Padově, kde bylo 25 st.C a tak jsem rozhodl zkusit ještě štěstí v Praze. Předtím jsem si ještě tréninkově zaběhl půlmaraton v Praze. Začátek byl zadrženější tak, jak mě to bavilo. Neřešil jsem dopředu, jak doběhnu a jaký budu mít čas. Řešil jsem způsob, jak poběžím a jak mě to bude nejvíce bavit. Rozběhl jsem závod tak, jak jsem byl zvyklý – v klidu, vnímal jsem svůj vnitřní rytmus a vnímal, jak reaguje moje tělo. Postupně jsem ztratil na docela početnou vedoucí skupinu Čechů skoro 1,5minuty, ale tohle mě vždy nechávalo ledově klidným. Věděl jsem, že se brzy začnou z této skupiny odpojovat první běžci a já si je budu „sbírat“.


Abych to zkrátil: Za prvním Čechem jsem doběhl s minutovou ztrátou a v celkovém pořadí jsem byl na konci první desítky. Poté jsem procházel koridorem, v duchu jsem si přehrával svůj závod a náhle vidím paní, jak mi mává a říká mi: „Jste první závodník, který se usmívá!“


Ale právě tohle je věc, která mě baví, situace, které mě naplňují: tvorba výkonu, vnímání energií druhých lidí. Běhání mě naučilo, že i přes těžké stavy související s vrcholným výkonem si člověk může zachovat lidství a nelpět na čemsi tak srandovním, jako jsou vteřiny či minuty.

Na ME jsem se tehdy nedostal (při druhém pokusu mi chybělo již 1:32minut), pokoušel jsem se neúspěšně i OH, ale nelituji absolutně ničeho. Vše bylo, jak mělo být. Ta cesta byla úžasná a krásná, potkal jsem skvělé lidi, sdílel s nimi své vzestupy a pády bez toho, aby mě to negativně ovlivnilo. Naopak jsem si uvědomil spoustu chyb, které jsem měl a na kterých jsem díky běhání začal pracovat. A také to, jak by měl vypadat můj přístup k běhu, aby mi namísto zklamání přinášel radost.


8 cest k běžeckému štěstí

1. První a nejdůležitější zásada je: Nikdy nelpi na tom, že věci musí nějak být, nějak dopadnout. Nemusí. Žádný výkon, žádný čas, žádné zdolání sebevětší mety neznamená automaticky příliv energie, štěstí a dobrého osudu.


2. Pokud chceš využít běh ke svému užitku, věnuj se mu. Nauč se procítit svůj běh v klusu i v kvalitních trénincích, kde si stavíš nějakou vizi a pracuješ s ní.


3. Nenech se rozmetat strachem o cokoliv, co s běháním souvisí. Ten, kdo se nebojí, bere jakýkoliv zádrhel jako příležitost se něco naučit, někam se posunout, zamyslet se, na čem by se dalo ještě pracovat.


4. Buduj si radost z cesty, ze svých dobrých pocitů ze sebe sama. Tyto pocity by neměly být navázány na něco konkrétního, ale spíše na radost z cesty a nečekaných zvratů.


5. Běhej s jasnou vizí, s jasným cílem, ale s otevřeným koncem, kde je možné naprosto vše.


6. Měj také trpělivost sám se sebou a dej si do programu i notnou dávku shovívavosti a naděje, že půjdeš přesně tím směrem, kterým máte jít.


7. Medaile, výkony a mety ber jako doplněk, jako bonbónek, kterým není dobré se předávkovat, přesto ale potěší.


8. Nikdy nechtěj víc. Buď spokojený s tím, kam ses dostal a kde se nyní nacházíš, protože v každé situaci je zakódováno řešení. Pokud budeš nespokojený, vykročíš špatným směrem. Když ale vezmeš každou svoji situaci s pokorou a s tím, že se něčemu můžeš naučit, pak je šance, že správně rozpoznáš, kudy se dát, kam odbočit, aby tě trénink, závodění a vše kolem toho našeho krásného sportu povzbuzovalo, posouvalo a abys v něm našel třeba i oporu a způsob, jak projít labyrintem zvaný život.


Kam směřuje sport?

Omlouvám se všem, kteří považují běhání za modlu a výsledky za jediný parametr úspěchu. Ale nastává čas změn a lidé si stále více uvědomují, že některá pozlátka, která dal západní svět do vínku jako něco, za čím stojí jít nebo za to padnout, jsou lichá a z určitého pohledu srandovní.


Jako trenér svých svěřenců mám velkou radost, když se něco povede, když přijdou výsledky, ale všichni, kdo u mě trénují vědí, že se jim hlavně snažím pomoci se nastavit na nějakou vlnu, která by jej zavedla na zdravé vnímání sportu a osobní role v něm.

Před časem jsem v RUNu zveřejnil článek o vrcholovém sportu se zamyšlením, jak v něm dál, až se rozpadne ve větší míře společné vědomí o zbožšťování jejich vrcholných aktérů. Nastínil jsem, jak by měl vypadat budoucí vrcholový sportovec, jak by mohl myslet, jak sám sebe vnímat. Myslím si, že je důležité tyto věci rozpracovávat a vkládat do prostoru, ale ono se to netýká pouze těch vrcholových, ale úplně všech sportovců.


Pravdou je, že jak mezi vrcholovými sportovci, tak mezi amatérskými jsou již osobnosti, které se přibližují jakémusi ideálu pro nejbližší budoucnost. Je to dáno novým myšlením nových generací. Mezi mladými lidmi nastává přirozené dělení na ty, kteří díky tradiční výchově lpí na zaběhlých pravidlech úspěšného života, a na ty, kteří ještě nemají široké pochopení od starších generací, ale jednou převezmou otěže, a to nejen ve sportu.


Jsou tady a budeme se od nich učit. Jdi jim naproti tím, že nastavíš své fungování ve sportu na zdravou linku, protože kde jinde se učit těmto věcem než ve sportu, kde v podstatě o nic nejde? Jít s otevřenými všemi možnostmi do tréninku znamená nemít strach, a tudíž trénink tvořit na místě, otevřít se této tvorbě, přestože člověk maká a může mít těžké aktuální pocity. Nemít špatný pocit z toho, jak jsem běžel, i když ti rozum velí, že to bylo nic moc, znamená nelpět na tom, co dělám.


Běžel jsem špatně? No a co!

Tady rozhoduje vnitřní pocit ze sebe a z toho, co jsem právě učinil. Běžel jsem špatně? No a co? Šel jsem na trénink či závod, udělal jsem to nejlépe, jak jsem uměl, a nemám si tudíž co vyčítat. Zregeneruji a příště se pokusím to udělat lépe. Ponaučím se z chyby, příště se třeba lépe rozcvičím, pomaleji to rozběhnu… Anebo to sice nešlo ideálně, ale já to nevzdal, a proto mám dobrý pocit, že jsem běžel a bojoval s nesnázemi, které mi sport přichystal.


Běh je přirozený pohyb, který nás může učit, když ho správně uchopíme. A když to uděláme, nebudeme už třeba nikdy chtít kvůli výsledkům hladovět nebo jít nečistou cestou. Budeme cítit, že můžeme využít jeho potenciál pro zvelebení své duše. Běh je v podstatě lidská činnost a jako taková se může stát hřištěm plný tvorby, hry a akcelerátorem pokroku. Nebo formou úpadku, pokud jej začneme povyšovat někam, kde nemá v našich myslích i srdcích být.


Jdi správným směrem, protože je velmi pravděpodobné, že tak dojdeš i z hlediska výsledků a výkonů dál, než tomu bude v případě, kdy zabředneš do strachu, který ti připraví egoistická mysl. Běhej a hraj si s tréninkem, s běžeckým krokem, pracuj na svém běžeckém kroku, své kondici, na stylu závodění, zkrátka tvoř si svůj svět běhu. A já vám všem k tomu přeji, aby tento svět pracoval pro vás a stal se vaším hřištěm na vaší cestě životem.


Pokud chceš, aby ti běhání v životě pomohlo, musíš milovat tuto činnost samu o sobě, bez ohledu na výsledky.


 

Aktuality

 

Vydané články