Tel: + 420 777 021 709

Email: maratonskytrenink.cz@gmail.com


 

  • Instagram sociální Icon
  • Facebook Classic
Please reload

 

Vydané články

Trénink na 5km

June 18, 2015

1/2
Please reload

 

Aktuality

Inspirace od velkých trenérských jmen

July 29, 2016

Každý trenér potřebuje především spoustu znalostí. Zároveň však bude vždy vycházet ze zkušeností a postřehů, dobrých i špatných, které načerpal během vlastní závodní kariéry i mimo ni. Co jsem se od význačných českých trenérů naučil já sám?

Coby závodník jsem se kdysi připravoval pod Miroslavem Kváčem, dlouholetým trenérem Jarmily Kratochvílové, který ji mj. dovedl k dodnes platnému rekordu na 800 m. Nějakou dobu jsem strávil pod vedením Ivoše Pitáka, elitního chodce a později trenéra našich špičkových chodeckých reprezentantů Anežky Drahotové, Báry Dibelkové či Jirky Malysy. A také jsem mohl zblízka sledovat cestu Lídy Formanové k titulu mistryně světa na 800 m a její spolupráci s Jarmilou Kratochvílovou. Vedle těchto lidí nelze projít a přitom nenasát něco z jejich filozofie, přístupu k trénování a závodění, a co je ještě zajímavější, nelze nevidět jejich vztah k životu.

 

Sport = prosazení vlastního ega?

Potkal jsem ovšem i velmi skromné lidi s obrovskými schopnostmi, kteří mi toho dali tolik, že jim nikdy nemohu dost poděkovat. Díky nim jsem se stal vnímavější na energie plynoucí z lidí, zvířat, rostlin i věcí a díky nim jsem přetransformoval i svůj vztah ke sportu. Byly doby, kdy jsem vrcholový sport nepovažoval za nic výjimečného. Spíše mi připadalo, že je v něm spíše cosi shnilého, že jde o prosazování vlastního ega za každou cenu.

Nakonec jsem ale zjistil, že se sportem je to stejné jako s každou jinou věcí na zemi: Vše dobré i špatné tady tvoří člověk, a jen on je zodpovědný za výsledek své práce. A že každý člověk má v sobě něco krásného a zároveň i něco špatného.

Vrcholový sport má navíc totiž nevýhodu, že v určité fázi musíte zapřít sebe sama, abyste udrželi vysoké dávky zatížení i přes stupňující se únavu. V tuto chvíli přichází na řadu motivace a každá motivace ale musí mít někde počátek. Člověk, který chce prosadit především sebe sama, to má v tento okamžik lehčí a útrapy překonává snáze. Když ale nastanou problémy nebo se k němu druzí otočí zády, je mnohem zranitelnější. Člověk hravý, který sport miluje více než výsledky, to má s motivací podstatně složitější. Ví ale, že cesta je svým způsobem cíl, a hravost se projevuje i zvědavostí, kam až je schopen dojít a kam ho cesta zavede.

Motivaci i způsob cesty k metám ovšem kromě osobnosti závodníka vždy zásadně ovlivní o osobnost jeho trenéra.

 

Miroslav Kváč: voják s citlivou duší

Nejsystematičtějším trenérem, kterého jsem poznal, byl Miroslav Kváč. Původem voják z povolání byl znám svým velmi tvrdým přístupem ke svým svěřencům. Vyžadoval od nich naprostou oddanost cestě, kterou prosazoval i proti jejich vůli. Měl dojem, že sportovec si musí výsledky zasloužit, a pokud odtrénoval méně, nemá nárok být dobrý. Přes tvrdé jednání byl však uvnitř velmi citlivý, psal dlouhé básně, které mi často přednášel, a dokázaly ho vnitřně ranit i zdánlivé banality.

Tréninkové metody Miroslava Kváče byly stále velmi komplexní, celoroční vstupování do všech schopností v poměrně razantním gardu ovšem činilo většině sportovců obtíže a často se dostávali do vleklé únavy. Když jsem s ním začal trénovat, měl jsem první odpočinkový týden až po dvou měsících.

To ale nebyla jediná negativní zkušenost. Když jsem na jaře dostal trénink 6x 6 km v tempu maratonu, zbystřil jsem. Měl jsem pocit, že tento nesmysl už jsem někde četl. Na konec jsem si vzpomněl. Šlo o skripta pro vrcholový sport, která sice napsaly tehdejší trenérské ikony, ale se zaměřením na kratší tratě. Zřejmě chtěli, aby jejich práce byla komplexní, tak převedli zkušenosti z kratších tratí do maratonského tréninku. Vznikl tak návod k tréninku, který byl absolutně nesplnitelný.

Věděl jsem tehdy, že je chyba běžet 6x 6km v tempu 3:12 min/km (připravoval jsem se na čas 2:15hod), navíc v únavě po předchozích vysokých tréninkových dávkách. Přesto jsem ale do toho šel a pak si lízal rány skoro týden. Již před tím se mi navíc nedařilo plnit plán, přestože jsem dával maximum regeneraci a věnoval se pouze tréninku. Posléze jsem zjistil, že jsem poslední cyklus trénoval přesně podle skript, nebyla tam jediná změna. Pan Kváč zřejmě uprostřed přípravy zjistil, že neví, kudy dál a tak trénink okopíroval. Nechci mu to ale zazlívat, nejspíše si myslel, že nějak začne, a když získá více zkušeností, přejde zpět k tvoření.

 

Co jsem se naučil od Miroslava Kváče: Regenerace je součást tréninku

Miroslav Kváč velmi dbal na to, aby jeho svěřenec denně udělal maximum regenerace. Díky těmto návykům jsem později zvládal i těžké tréninkové bloky.

Regenerace je totiž stejně důležitá jako vlastní trénink. Můžete dřít jako kůň, ale pokud nedáte tělu vše, co potřebuje, aby dobře zregenerovalo, nedostane se včas před hlavními závody do komfortu. Nedokážete vyjet z únavy, která přichází s tréninky, a nedokážete správně naladit svůj organismus, který „zkamení“ v jakémsi stavu dřiny a výkon nenaskočí tak, jak by měl.

Pokud tedy někdo nemá čas na kvalitní regeneraci, je zapotřebí trénovat podstatně méně a dělat kratší tréninkové bloky.

Jarmila Kratochvílová: v tréninku jde o vše

Jarmila ve své trenérské praxi čerpala ze svých bohatých zkušeností a její metody v podstatě kopírovaly její vlastní trénink z dob, kdy závodila. Šlo tedy o  systém vytvořený Miroslavem Kváčem, který používala prakticky na každého. I když pořádně nevěděla, co se v těle děje, dokázala své tvrdě získané zkušenosti přetavit v obrovské úspěchy. Zaměřovala se hlavně na to, aby do svých svěřenkyň nacpala co nejvíce kvalitní zátěže. Co na tom, že odpadlíků bylo mnoho, protože ne každý vydrží takové dávky. Byla to tak trochu ruská cesta korunovaná úspěchem.

Její svěřenci běhali obrovské dávky. Moje manželka, sprinterka na 200 a 400 m s osobními rekordy 22,56, resp. 51,18, naběhala v zimě až 100 km týdně, přičemž za počet úseků a kilometrů v nich naběhaných by se nemusel stydět žádný špičkový vytrvalec. (Autorova žena Hana, za svobodna Benešová, byla spolu s Ludmilou Formanovou, Helenou Dziurovou a Naděždou Koštovalovou členkou štafety na 4x 400 m, která vybojovala stříbro na HME 1995 a 4. místo na HMS 1997 a dodnes drží český halový rekord; pozn. red.) 

Zároveň ale Jarmila praktikovala pravý opak Kváčova systematického přístupu. Nikdy jsem neviděl, že by psala trénink dopředu.     

                                    

Ten se vždy odvíjel od následujícího schématu:

Pondělí: vytrvalost

Úterý: dopoledne činka či kruhový trénink, odpoledne kopce nebo rychlostní vytrvalost,

Středa: dopoledne speciální vytrvalost, odpoledne schopnost, na které se pracovalo,

Čtvrtek: dopoledne činka nebo kruhový trénink, odpoledne většinou opakované výběhy kopců.

Pátek: rychlostní vytrvalost

Sobota: dopoledne speciální vytrvalost, odpoledne klus

Neděle: volno či hodně lehký trénink

 

Těchto 11 fází týdně se stále opakovalo, jen se postupně se ubíraly počty úseků a zvyšovala rychlost. Nikdo ovšem dopředu nevěděl, co že dnes přesně bude běhat. Jarmila prostě vždy přijela na trénink a řekla, co se bude dít. Zároveň ji příliš nezajímalo, jakou mají holky techniku běhu - vlastně si nepamatuji, že by někdy techniku nacvičovaly. V rámci rozcvičení sice dělaly speciální běžecká cvičení, u toho však Jarmila většinou nebyla a přicházela až na jádro tréninku.

Její důležitou přidanou hodnotou ale bylo to, že v její blízkosti měl člověk pocit, že jde opravdu o vše. Jarmila řekne denně tisíce slov, spojuje je v rychlém sledu a přidává tomu obrovskou emoční dávku energie. Docela snadno se tomu dá podlehnout, pokud máte stejný záměr. Díky tomu její svěřenkyně dostávaly neustálé impulzy a dokázaly snášet někdy opravdu kruté dávky. Holkám samozřejmě pomohlo i to, že vzhůru stoupaly spolu, zpočátku měly podobnou výkonnost, jen Lída byla o něco vytrvalejší a Hanka o něco rychlejší, ale tím jedna pomáhala druhé. Jarmila ale dokázala k jejich tréninku přidat něco navíc, co pak je dovedlo k úspěchům – Lídu až na samý vrchol, k titulu mistryně světa.

Ivo Piták: trenér s duší filosofa

Zajímavým člověkem a trenérem je Ivo Piták. Ten mi dal ze všech trenérů nejvíce, a to i díky tomu, že byl ochotný otevřeně mluvit o své filozofii. Dokáže chápat duši svých svěřenců, jeho tréninky jsou založeny na hlubokých odborných znalostech, které dokáže velmi dobře použít, a trénink se tak stává velmi flexibilním. Umí velmi dobře motivovat a umí i snít.

Myslím ale, že každý trenér i každý běžec a sportovec dává své cestě nějakou naději. S nadějí žije a s nadějí pomyslně umírá. Nelze nikoho z nich soudit. Posuzovat jednání konkrétního člověka totiž můžeme jen v okamžiku, kdy  známe celou šíři jeho myšlenek a činů, a takovou schopnost nemá žádný člověk na zemi. Nezbývá tedy, než hledat styčné plochy v rámci našich cílů, tužeb, nadšení a radosti. A právě sport má tu možnost stát se kladnou styčnou plochou, přestože v něm vlastně pracujeme na tom, abychom byli lepší než náš kamarád. Paradox je to ale jen zdánlivý. Rozhodující totiž není samotný výsledek ale to, jak onen výsledek člověk vnímá.

 

Co mě naučil Ivo Piták: Úspěch je v hlavě

Jednu větu Ivo Pitáka si pamatuji velmi dobře: „Když je člověk fyzicky připraven, úspěch či neúspěch je již pouze v hlavě.“ Mluvil mi totiž tehdy z duše.

V naší hlavě se tvoří obrovské množství myšlenek a je jen na nás, jakou dáme každé z nich energii. Mnoho lidí si myslí, že když budou pozitivně mluvit, že bude vše v pořádku. Jenže když chceme něco předvést na špičkové úrovni,  musíme tomu, co říkáme, i věřit. A dokonce ani to ještě nestačí - musí to v nás vyvolávat pozitivní energie, musíme tou myšlenkou žít, musí nás cele pozitivně naplňovat. Je to zkrátka o emocích, protože právě pozitivní  emoce dává pozitivní myšlence energii k tomu, aby se prosadila. Právě toto rozhoduje o tom, zda fyzicky připravený člověk předvede to, na co má, nebo zda opět nebude mít svůj den.

Proto bývají ti nejlepší zároveň velmi sebevědomí lidé. Nepřipouští si neúspěch, věří ve své síly a někdy i ve své štěstí. Staví si svůj „domek výjimečnosti“, kterému věří a který je naplňuje. Potom ani neúspěch, zranění či výpadek neberou jako své selhání, ale pouze jako další zkušenost. Jejich zaujetí cílem je tak velké, že něco takového je nemůže zastavit.

 

 

 

 

 

Please reload

Sledujte nás:

Please reload

Hledat podle štítků: