Tel: + 420 777 021 709

Email: maratonskytrenink.cz@gmail.com


 

  • Instagram sociální Icon
  • Facebook Classic
Please reload

 

Vydané články

Trénink na 5km

June 18, 2015

1/2
Please reload

 

Aktuality

Trénink podle intuice

April 8, 2016

 

Následujte své nadšení! Řídit se při tréninku jen svými pocity, dělat věci nesystematické a někdy z fyziologického hlediska nelogické? A to i ve vrcholovém sportu? V době sofistikovaných sporttesterů a dalších měřidel věc nemyslitelná! A přesto vás příprava jen podle intuice může posunout více, než si myslíte.

 

 

Propojení vytrvalostního běhu s intuicí je téma, které jsem rozvíjel ve svém nitru během devíti let svého působení ve vrcholovém sportu (2000–2009) a pokračuji v tom i jako trenér. Těch devět let mě naučilo, že aby mohl mít člověk oprav- dovou vnitřní radost z tréninků i závodů, přestože podstupuje docela slušnou dřinu, potřebuje k tomu vnitřní radostné odhod- lání. Patří sem i umění dělat si sám ze sebe šprťouchlata.

 

Trénink je hra a život také

Prvním předpokladem pro takový přístup je hra. Vaše nitro si musí hrát a měloby tak vnímat nejen běh, ale celý život. Zkuste si představit, jak budete ten či onen závod či trénink vnímat za dvacet let. Pravděpodobně nebude důležitý – nikdo si nejspíš ani nevzpomene, co jste kdy běželi a čeho jste ve sportu dosáhli.

Malý testík: Říká vám něco jméno Mark Plaatjes? Předpokládám,  že teď jen zavrtíte hlavou, stejně jako dalších 98 % čtenářů. A přitom se tento rodák z Johannesburgu s čerstvým americkým pasem stal v roce1993 překvapivým vítězem mistrovství světa v maratonu.

 

Vidíte – není to tak dlouho a většina lidí už dávno nezná ani jméno, natož aby si vzpomněla na okolnosti jeho slavného vítězství. Teď si vezměte, že stojíte na star- tu a máte strach, jestli zaběhnete desítku za 41:30, nebo za 43:00. Anebo za 30:00 či 33:00. Je totiž vlastně úplně jedno, o jakých výkonech se bavíme, mnohem důležitější je váš pocit ze závodu, to, co cítíte uvnitř vás samých. Nehledejte proto měřítko úspěchu mimo sebe a nedávejte důležitost tomu, jak vás vnímají ostatní. Rozhodující je váš pocit z podaného výkonu.

 

Když strach svazuje nohy

Pokud je tou rozhodující věcí náš pocit, je zbytečné zanášet si duši strachem z toho, jestli něco odběháme, či neodběháme, dokážeme, či nedokážeme. Jestliže vnímá- me sport – a ostatně i celý život – v tomto světle (či spíše tmě), staneme se otroky svých myšlenek, které začnou plodit negativní emoce.

 

Spousta lidí začíná s běháním i proto, že je to in, nebo je k běhá-ní inspiruje někdo blízký. Jenže když už to zkoušejí, obvykle si dávají také nějaké cíle. To je samo o sobě v pořádku, tyto cíle však mohou až příliš snadno vyvolat

strach z jejich nedosažení. Spousta běžců pak končí dřív, než pořádně začali, a pro ty, kteří vydrží, se běh často stane těžkým břemenem a dřinou do úmoru.

 

Chceme-li tedy vnímat běžecký sport jako hru, nestačí si říkat: „Je to hra.“ Musí- me to tak cítit a prožívat přitom vnitřní radost. Abychom to dokázali, potřebujeme mít jednu důležitou vlastnost: musíme být mistři v nelpění. Jedině když nelpíme na výkonech, máme uvolněnou mysl a nezatěžuje nás strach z nezdaru.

 

Nadšení jako směrovka na cestě

Trénovat a závodit podle intuice – znamená to dívat se na běžecký svět ze svého nitra, které ovšem musí být klidné a harmonické. Jedině v tomto „tichu duše“ poznáte, co a jak dělat. Základem je samozřejmě mít nějakou vizi: čas, který byste chtěli zaběhnout, výsledek v určitém závodě... Tato vize by však neměla být zdrojem strachu, ale energie, která vám ukazuje směr. A směrovkami, které vás povedou, pak budou vaše pocity.

 

Chcete si třeba zaběhnout nějaký pěkný čas na desítce, začnete hledat informace, jak toho nejlépe dosáhnout, a v tom narazíte na radu či postup, který vás doslova nadchne. A právě toto nadšení je tím nejlepším ukazatelem správné cesty. Nebojte se proto po ní vydat bez ohledu na to, co vám říká rozum.

 

Mozek totiž pracuje na základě zkušeností, které se vždy snaží napasovat na konkrétní situaci. V jednoznačných situacích to funguje dobře (sáhnu na horká kamna – spálím se), v těch složitějších ale bývá rozum v koncích a zoufale se snaží na neznámou situaci napasovat to, co zná, a přitom se stále přesvědčivě tváří jako hlavní ukazatel našeho směru. Zdravý rozum je pochopitelně věc potřebná, ale přesto bychom mu neměli sloužit. A nesloužit mu, to znamená nemít strach nechat se vést ukazateli našich pocitů.

 

Začít takovou cestu bývá složité – typickou reakcí na situaci, kdy nemáme jasný směr, je totiž strach. Na druhou stranu je však právě běha sport vůbec ideálním nástrojem k tomu, abychom se svou intuici naučili využívati v běžném životě. Je také třeba se připravit, že každá odbočka nás časem přivedena další křižovatku a možná přijdou i něja- ká klopýtnutí a pády. I ty vás však mohou posunout dále, nehledě na to, že stále bude- te objevovat další informace a potkávat lidi, kteří vás inspirují.

 

Trénink jako hra: příběh Leoše

Když říkám, že se máme řídit intuicí a brát trénink jako hru, často užívám jako příklad svého kamaráda, svěřence a sparingpartnera Leoše. Jednou mi popisoval, jak absolvoval trénink 3x 3 km:

„Při první trojce jsem byl nesvůj a zatuhlej, ale říkám si, zkusím to dát. Při druhém inter valu ještě horší

a druhý kilometr už byl hodně pomalý. Roztrhal jsem vzteky na sobě tričko a zahodil ho do škarpy. Chvíli jsem klusal, vztek se mnou cloumal. Když to pominulo, vrátil jsem se, tričko oblékl, vpředu zavázal, aby drželo, a znovu to rozběhl. Prostě jsem za to vzal a nic neřešil, měl jsem pocit, že je to jedno, chtěl jsem být doma. Když jsem ale doběhl okruh, zdálo se mi, že to celkem běží, a zkusil jsem vyběhnout na třetí úsek. A právě ta třetí trojka byla velmi slušná.“

 

Co se tedy stalo? Když trénink neprobíhal, jak měl, do hlavy se sunuly pochyby a postupně zcela zablokovaly i tělo. Když ale Leoš pochopil, že je „vše ztraceno“, měl ještě dost síly se znovu pokusit  – tentokrát  zcela vychladlý, bez zbytečných emocí. Nic neočekával, prostě se rozběhl a makal. Trénink pak dokončil v solidním tempu, protože původní problém, který možná přinesla vnitřní nepohoda, se rozplynul.

 

Od té doby na sobě Leoš hodně zapracoval, a dnes proto vím, že když řekne „Hele, nešlo to“, tak to tak prostě je a nechám ho odpočinout.

Cíl: běžet co nejlépe

Když jsem v roce 1998 ukončil vrcholovou kariéru, cítil jsem se fyzicky i psychicky zcela vyčerpán a neměl jsem absolutně chuť trénovat. Během následujících dvou let se však zcela změnil můj pohled na běhání, vrcholový sport i život vůbec a najednou jsem měl chuť se do toho znovu pustit – doslova to ve mně vřelo.

 

Tehdy jsem si řekl: „Dobrá, Pavle, pojďme na to. Máš cíl a ten zní: běžet co nejlépe.“ Nic konkrétního, jen to, že chci běžet co nejlépe. Jenže právě tím se mi strašně ulevilo. Najednou jsem byl volný jako pták, a přestože jsem chodil do práce na dvanáctihodinové směny, trénink se pro mě stal radostí.

 

Před každým tréninkem jsem sice měl nějakou vizi, ale ta vize byla otevřená. Prostě jsem vyběhl a šel to zkusit. Když to nešlo, zaklusal jsem, dal pár rovinek a kvalitní trénink odložil. Postupně jsem si ale uvědomil, že právě v tomto nastavení najednou naslouchám svému tělu – strach z toho, že něco nedám nebo že selžu, byl najednou pryč.

 

Jasně, občas se člověk musí překonat, ale musíte poznat, kdy je na to vhodná doba. Někdy se mi sice běželo hůře, ale dalo se s tím pracovat a trénink byl nakonec velmi slušný. Postupem času jsem se totiž naučil poznat, kdy má cenu nevzdávat to navzdory potížím a kdy je lepší poslech- nout signály těla a odpočinout si.

 

 Kdo neriskuje, nevítězí

Jakmile se zbavíte strachu a řídíte se vnitřním nadšením, není problém občas v tréninku zariskovat. Ve své trenérské praxi to často řeším ve chvílích, kdy už je třeba běhat rychleji a tréninky se stávají psychicky náročnějšími. Řada běžců se často v určité fázi intenzivního zatížení rozhodne pro nějakou snazší cestu, protože mají obavy, aby to vydrželi. Jak ale zjistit, kde ta hranice je? Odvaha je ale mladší brácha intuice. Pamatujete přeci, jak funguje rozum. Chcete třeba zátěž vystupňovat do submaxima a mozek vám ve dvou třetinách tréninku začne říkat: „Nedělej to, dojde ti jako tenkrát před rokem. Pamatuješ? Vyhnil jsi, bylo ti blbě a nohy tě bolely ještě čtrnáct dní. Nedělej to, nedělej to…“

 

Ale proč vlastně? Klidně to riskněte a jděte do toho. Je to jen hra, nic víc: Zkus, co umíš – když neumíš, tak to jen zrovna nejde, a když umíš, tak proč toho nevyužít a neposunout se. Já jsem si vždycky říkal:

„Dobře, jsi na hraně. Ale když to nezkusíš, propásneš šanci poznat, kam až můžeš jít. Kde se chceš v ustupování zastavit?“

 

Největší prohrou intuice je přitom ustoupení z cesty. Schválně přitom neříkám, kudy ta cesta vede, protože každého může dovést úplně jinam, a to i z hlediska metodiky tréninku. Pro někoho je nejlepší jít vlastní cestou, která ho vždy ve správný čas zavede k potřebným informacím. Někoho naopak intuice dovede k člověku, který mu pomůže, poradí a nasměruje ho. Hlavní je ale neztrácet nadšení a vykročit vstříc hře se srdcem na dlani.

 

Osobák téměř z ničeho

Když jsem na podzim 2000 začal trénovat podle intuice, prvních pět měsíců jsem nedělal nic jiného, než že jsem držel týdenní kilometráž okolo 120–160 km (v odpočinku pod 100 km) a z kvalitnějších tréninků jsem běhal pouze 18km stupňované běhy (až do velmi ostrého tempa) a opakované výběhy do 1250 m dlouhého kopce se sklonem 6 %, rovněž velmi ostře. Zbytek byly jen volné běhy podle nálady. Takéjsem se držel zásady, že do kvalit jdu vždy odpočatý, a pokud si vzpomínám, tak jsem kvalitní trénink nemusel ani jednou zabalit. Naopak jsem v těchto dvou jednotkách postupně posouval své možnosti.

 

Vypadá to nelogicky a člověk by řekl, že se z toho nedá nic zaběhnout, ale opak byl pravdou. V březnu jsem jel na maraton s plánem neběžet ho úplně naplno, počítal jsem s časem okolo 2:25. Jenže když jsem proběhl půlmaraton subjektivně svižně za 1:09:42, řekl jsem si, že za to vezmu. Mezi 25.–35. kilometrem jsem zvládl desítku za 31:52 a nakonec z toho byl osobák 2:17:48 (druhý půlmaraton byl za 1:08:06).

 

Rozumově to opravdu zdůvodnit nejde – vždyť moje nejrychlejší kilometry v závěru stupňovaných tréninků se pohy- bovaly v rozmezí 3:22–3:25 a můj nejdelší tréninkový běh měřil 28 km a teď jsem posledních 10 km maratonu zvládl v tempu 3:11! Já jsem se ale nechal namísto rozumu vést srdcem a tohle byl výsledek. Radost ze závodu se tehdy po 25 kilometrech změnila v euforii a já jsem byl díky svému nadšení ochoten riskovat i to, že dojdu pěšky, jak mi chvilkami podsouval rozum.

 

 

Please reload

Sledujte nás:

Please reload

Hledat podle štítků: