Jak trénoval Emil Zátopek?

O postavě fenomenálního běžce a velmi zajímavého člověka Emila Zátopka již toho bylo řečeno a napsáno mnoho. Když slavil největší úspěchy, moje rodiče ještě o sobě ani nevěděli a nyní, když už mám závodní kariéru dávno za sebou a věnuji se trenérství, jsem byl vyzván, abych se podíval na jeho trénink z pohledu dnešní tréninkové metodiky.

První, co mě napadlo, je, jestli mám na tohle vůbec právo. Díval jsem se z okna do přírody a vybavoval si vše, co o Emilovi vím. Všechny ty známé záběry ze závodů. Hlavou mi běžely publikované útržky z jeho besed nebo i všechny ty závody, které jsem absolvoval, když Emil dělal startéra. Byl už nemocný, ale usmíval se. Když mluvil o sobě a svých závodech, dělal si sám ze sebe šprťouchlata. Vybavil se mi i jeho boj proti okupaci Československa v roce 1968.

Postupně se ve mně utvářel pocit, ze kterého jsem vyčetl, že si to mohu dovolit. Emil by měl jistě nejen pochopení, pokud se jeho trénink rozebírá (a ne poprvé), ale zároveň mám pocit, že by se tomu smál a v úsměvu by se dalo vyčíst, říkejte si, co chcete, já bych šel do toho stejným způsobem.

V době, kdy se Emil připravoval na své výkony, tedy koncem 40. a začátkem 50. let se toho o sportovní fyziologii mnoho nevědělo. Tréninková metodiky byla v plenkách a Emil byl v podstatě průkopníkem. Dalo by se říci, že přinesl běžeckému sportu intervalový trénink.

Na jedné ze svých besed řekl něco ve smyslu, že jeho základní myšlenkou bylo, že když chce běhat rychle v závodě, musí běhat rychle i v tréninku. Co je ale velmi zajímavé, dostal se touto filozofií ke schématu, které později zařazoval do každodenního tréninku.

Začínal vždy, jak sám říkal, sprinty na 200m (5x), pak pokračoval 400m úseky (15-45x) a končil opět 5x200m. Všechny úseky byly spojované meziklusem 200m. Rychlost těchto úseků byla různá, někdy byly běhané vysokou intenzitou a někdy byly běhané volněji.

Bohužel se mi nepodařilo zjistit, zda měl nějaký systém v tom, kdy běhal volněji a kdy s vysokou intenzitou, zda v tom měl Emil řád, nebo to běhal nahodile podle aktuálního stavu či pocitu. Také pro důkladnější analýzu jeho tréninku by bylo potřeba vědět, čemu říkal meziklus, zda klusal třeba tempem 5min/km nebo pomaleji.

Při tempu 5min/km (což pro něj samozřejmě klus byl) by „odpočinek“ mezi úseky trval 1minutu celkem rychlého běhu, což by celkově zhoršovalo výkony v samotných intervalech a trénink by nabíral trošičku jiný směr, než by se dnes od intervalového tréninku očekávalo a takový trénink by se více posouval k vytrvalostní odezvě na zátěž.

Druhým faktorem je, že neřadil úseky do sérií. Z pohledu dnešních metodik, které dbají na to, aby během tréninkové jednotky došlo cca dvakrát k částečnému zotavení některých systémů a jeho opětovnému zatížení (což umožňuje zároveň i absolvovat trénink ve větší kvalitě) nelze tedy jeho trénink úplně stoprocentně vnímat jako intervalový.

Další problematickou částí jeho přípravy je neměnnost tréninkových prostředků. Každý den to samé, jen se měnil počet uběhnutých čtyřstovek a rychlost v úsecích. Tato dvě fakta ale svědčí o tom, že v podstatě netrénoval každý den to samé.

Rychlosti ve 400m úsecích se velmi lišily, když pak běhal až 80x400m úseků za den, tak rychlost se pohybovala přes 1:30min, což odpovídá tempu přibližně 3:45min/km a pomaleji. Pro borce s desítkou okolo 29minut a hodinovkou přes 20km (20km běžených pod 3min/km) je to tempo celkem pohodové a jako hlavní tréninkovou jednotku by takový trénink měl zvládnout souvisle.

Na druhou stranu si musíme uvědomit, že celodenní kilometráž se v takový den pohybovala s meziklusy a 200m úseky hodně přes 50km a neustálé změny tempa jsou psychicky i fyzicky (především z hlediska svalových skupin dolních končetin) velmi náročné. Dopad na organismus byl ale vytrvalostní, o tom není pochyb a dá se předpokládat, že ovlivňoval především základní a extenzivní vytrvalost.

Dny, kdy běhal tyto úseky intenzivně, ale šlo zcela jistě o laktátový trénink – tedy byla to zátěž, kdy ovlivňoval svou laktátovou toleranci, kdy pohybově upevňoval běh na úrovni tempové rychlosti a to v poměrně vysokých kilometrážích.

Byly tam ale zcela jistě tréninky, které byly sice pomalejší, ale pořád stále rychlé a imitovaly tedy zároveň i speciální tempo na 5 a 10km. Zjednodušeně řečeno jsem přesvědčený o tom, že i takto zdánlivě jednotvárný trénink zahrnoval všechny sekvence kompletního tréninku běžce na 10km. A jsem o tom přesvědčený dokonce i v případě silové vytrvalosti, protože neustálé rozbíhání, brždění a také samotný usilovný běh ve vysoké kilometráži měl na sílu určitě pozitivní vliv.

Podle mého názoru Zátopkův trénink i přes jednotvárnost řešil vše, co vytrvalec potřebuje. Způsob, jakým to ale dělal, je pouze pro mentálně velmi silného a odhodlaného člověka s nezměrnou vůlí něco dokázat a má obrovská zdravotní rizika.

Velkou roli v úspěšnosti tohoto systému hrála samotná osobnost Emila Zátopka – věřil sobě, svým metodám a dřině, kterou vkládal do tréninku i závodů. Jeho metody byly průkopnické a i z dnešního úhlu pohledu velmi zajímavé. Ušil si je pro sebe, dal do toho selský rozum, což je něco, co někdy dnes ke škodě chybí, a byl úspěšný. Při vší úctě k němu, když si intuitivně promítnu efektivitu jeho běhu, nedovedu si představit, že by i při dnešních možnostech moderního tréninku a technologií byl schopen běžet o moc rychleji, než dokázal.

Emil Zátopek byl tedy nejen fenomenální běžec, ale také stratég. Ušil si trénink na míru, šlo zřejmě o velmi bolestivou záležitost, on to ale dokázal a ohromil svět.